Léčíme traumata ze školní jídelny 2

Školní jídelna, to je kapitola sama pro sebe. Dobré vzpomínky na ní zavál čas, za to ty traumatické zážitky zůstávají v našich myslích a chuťových pohárcích nadále. Já osobně jsem ale začala razit velice odvážnou metodu, kdy jídla, ze kterých mi v jídelně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, vařím doma – poctivě a kvalitně. A došla jsem k  vysoce hodnotnému závěru – Člověku se radikálně mění chutě. Př.: Koprovku jsem měla naposledy před deseti lety a celou dobu jsem byla přesvědčená, že jí už nikdy více nepozřu. A ejhle, chuť na ní přišla sice velmi plíživě, řekněme nenápadně, ale přesto jsem neodolala, nechala si jí od maminky uvařit a po tomto experimentu můžu směle říct, že je to jedno z mých zamilovaných jídel!

Jistě jste si v titulku všimli čísla 2. Číslo jedna byla právě ta koprovka, která zcela  změnila můj pohled na svět. Ta byla tak vynikající, že myšlenka na foťák a blog přišla, až po dvou nášupech a v tu chvíli již nebylo, co fotit a o čem psát. Ale určitě na ní také jednou dojde, nebojte!

Dnes jsem se tedy pustila do dalšího představitele kategorie Never more: Plněné paprikové lusky s rýží nebo houskovým knedlíkem. Mně osobně nikdy nevadily, ale znám pár lidí, kteří se na jejich adresu dosti nevybíravě vyjádřili. Já si myslím, že hlavní problémy tohoto pokrmu v jídelnové verzi  jsou: a) rajská omáčka – ta bývá dosti často humusoidní a navíc každému chutná jiná, za b) rozvařená paprika a za c) neidentifikovatelné masíčko uvnitř, o kterém jsem dost často přemýšlela, jestli se masem vůbec může nazývat.

No a jak to dopadlo? Kvalitní maso, pevné a čerstvé papriky, výtečná domácí rajská omáčka, rýže (hezky lepivá) – to přece nemohlo skončit jinak než výborně.

Dokonálé...

Hodnocení rodinné rady (Junior se zdržel hlasování)

Vám všem tedy vřele doporučuji nenáviděná jídla po uplynutí intervalu deseti let od poslední ochutnávky zkusit. Pokud vám zachutnají, skvělé! Pokud ne, máte alespoň důvod, proč jim vyhlásit celoživotní válku!