Školní jídelna, to je kapitola sama pro sebe. Dobré vzpomínky na ní zavál čas, za to ty traumatické zážitky zůstávají v našich myslích a chuťových pohárcích nadále. Já osobně jsem ale začala razit velice odvážnou metodu, kdy jídla, ze kterých mi v jídelně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, vařím doma – poctivě a kvalitně. A došla jsem k vysoce hodnotnému závěru – Člověku se radikálně mění chutě. Př.: Koprovku jsem měla naposledy před deseti lety a celou dobu jsem byla přesvědčená, že jí už nikdy více nepozřu. A ejhle, chuť na ní přišla sice velmi plíživě, řekněme nenápadně, ale přesto jsem neodolala, nechala si jí od maminky uvařit a po tomto experimentu můžu směle říct, že je to jedno z mých zamilovaných jídel!
Jistě jste si v titulku všimli čísla 2. Číslo jedna byla právě ta koprovka, která zcela změnila můj pohled na svět. Ta byla tak vynikající, že myšlenka na foťák a blog přišla, až po dvou nášupech a v tu chvíli již nebylo, co fotit a o čem psát. Ale určitě na ní také jednou dojde, nebojte!
Dnes jsem se tedy pustila do dalšího představitele kategorie Never more: Plněné paprikové lusky s rýží nebo houskovým knedlíkem. Mně osobně nikdy nevadily, ale znám pár lidí, kteří se na jejich adresu dosti nevybíravě vyjádřili. Já si myslím, že hlavní problémy tohoto pokrmu v jídelnové verzi jsou: a) rajská omáčka – ta bývá dosti často humusoidní a navíc každému chutná jiná, za b) rozvařená paprika a za c) neidentifikovatelné masíčko uvnitř, o kterém jsem dost často přemýšlela, jestli se masem vůbec může nazývat.
No a jak to dopadlo? Kvalitní maso, pevné a čerstvé papriky, výtečná domácí rajská omáčka, rýže (hezky lepivá) – to přece nemohlo skončit jinak než výborně.
Dokonálé... |
Hodnocení rodinné rady (Junior se zdržel hlasování) |
Vám všem tedy vřele doporučuji nenáviděná jídla po uplynutí intervalu deseti let od poslední ochutnávky zkusit. Pokud vám zachutnají, skvělé! Pokud ne, máte alespoň důvod, proč jim vyhlásit celoživotní válku!